Arlette Denis

Montmartre... snad nejznámější světový kopec, jedno ze synonym Francie, Paříže, pařížské bohémy a umělců. Místo kde tekl absinth proudem, dodávající inspiraci, pomalu však vykrádající rozum malířům, básníkům... a prostitutkám, kterých zde bylo vždy víc než kdekoliv jinde.

Paměť staré "La Butte" se dochovala dodnes v písních, které zpívá jedna z pouličních umělkyň - Arlette Denis a doprovází je na flašinet. Energická to figurka, s hlasem jako zvon, vám poblíž náměstí Place du Tertre kde jsme na ni narazili, za pár drobných zpívá o životě, marných láskách, těžkostech a radostech tohoto kouta města. Arlette dokáže své publikum bavit zpěvem, grimasami a vůbec pouličním divadlem - vždyť koneckonců, svět je jedno velké divadlo... a je také přesvědčivá: vyhrála totiž "Zlatou palmu" na "Festivalu pouličních zpěváků".

Takže, až budete na Montmartru, pečlivě nastražte uši... možná ji tam potkáte.

PS: fotky přidám, až je znova najdu ;)

Les Sables d'Olonne

"Olonnské Písky" tak by zněl nejspíš překlad do češtiny, byly vůbec první francouzské město, které jsem navštívil. Poprvé to bylo v roce 1998, ještě na základní škole. To už nějakou dobu fungoval výměnný program mezi naší "ZŠ Vsetín - Rybníky" a "Collège Notre Dame de Bourgenay". Bylo docela obtížné se do tohoto programu dostat, ale protože nějakým způsobem vyzbylo místo, tak jsem mohl jet. Tehdy jsem ještě netušil, jak velkou roli tenhle výlet v mém životě sehraje.

V roce 1998 ještě nebyla tak striktní nařízení z EU, takže jsme mohli vycestovat na "západ" starou, ale opravdu stařičkou Karosou, kterou si naše škola pro tento účel pronajala. Tento autobus se stal posléze oblíbenou atrakcí na školním olonnském dvoře, nemluvě o emisích škodlivých plynů... :-)

Ať už jsme naším autobusem působili jakkoliv exoticky, posloužil nám výborně a odvezl tam, kam jsme potřebovali, a že toho nebylo málo: do Saint-Nazaire, kde jsme navštívili námořní muzeum, do okolí Les Sables d'Olonne na ochutnávku čerstvých, právě z moře vylovených ústřic...

Po druhé jsem se do Francie dostal v roce 2000, v rámci stejného programu. Už jsem nejel do neznáma, jel jsem do země, kterou už jsem tehdy miloval, měl jsem za sebou první rok francouzštiny a byl jsem celý žhavý na to, až budu moct mluvit. Už jsem nebydlel ve staré známé rodině u Christèle Miot, ale u Claire Fauve. Obě dvě holky jsem znal už z předchozí návštěvy, ale i z jejich cesty k nám, v roce 1999. Hodně jsme se spřátelili, a tehdy to vypadalo, že to přátelství bude nějakým způsobem pokračovat... s Christèle jsem byl ještě určitou dobu v kontaktu, ale už je to dlouho, Claire se odmlčela jen chvíli po poslední návštěvě.

Les Salbles d'Olonne je přímořské letovisko u Atlantského oceánu, s krásným starý přístavem, promenádou a pláží. Každoročně zde začíná slavný závod plachetnic: Vendée Globe.





















Odkazy:
Les Sables d'Olonne - turistické informace (ve Fj, Aj, Nj)
Vendée Photos - blog s fotkami z kraje Vendée (ve Fj)

Parc Astérix

"Je rok 2007 a celá Galie je okupovaná seriózními dospěláckými Francouzi. Celá? Ne! Nedaleko od Paříže se nachází galská vesnice která odolává náporu nudy, obývaná nezničitelnými Galy."

Tento tematický zábavní park se nachází asi 30 km severovýchodně od Paříže. Nejlépe se sem dostanete autobusem, který jezdí co 45 minut z autobusového terminálu na stanici RER B3 - Charles-de-Gaulle (Roissy CDG1).

Co vám nabídne? Ocitnete se uprostřed komixu, potkáte se se všemi postavičkami včetně Astérixe a Obelixe v galské vesnici, nadopujete se adrenalinem při zdolávaní horských drah a můžete si užít drezůru delfínů.

Astérixova skála; Nábor do legií :-); Všechny cesty vedou do Říma;

Nebojácný Říman; Já a Bonemine (to je páreček, co? :-); Sám Zeus;

Assurancetourix a Cétaumatix; Mezi Normanďany (Olaf Grossbaf);

Forum Romanum; Diovo spodní prádlo;

Opravdu HORSKÁ dráha; Astérix, Obélix a Idéfix;

Abraracourcix; Automatická pračka :o)

Delfíni

Odkaz:

On connaît la chanson (1997)

Aneb ta stará známá písnička. Je to film dějově typicky francouzský. Příběh není to hlavní, důraz je kladen na charakteristiku postav, jejich city a osobnostní vývoj v průběhu filmu.

Camille (Agnès Jaoui) studuje historii a vydělává si průvodcovstvím, připravuje se na obhajobu své disertační práce o "Venkovských rytířích od jezera Paladru v roce 1000". Potkává se s playboyem vlastnícím realitku - Marcem Duveyrierem (Lambert Wilson), který prodělává krizi po rozchodu se svou bývalou a dávají se dohromady. Marcův zaměstnanec Simon (André Dussollier) chodí na exkurze pořádané Camille, nachází společnou řeč a začnou se vídat. Simon, na rozdíl od Marca, projevuje upřímný zájem o Camille i její práci, zároveň se do ní zamiluje.
Další vztahová linie: Camillina sestra Odile (Sabine Azéma) prožívá krizi svého manželství s Claudem (Pierre Arditi), do toho se objeví její bývalý přítel Nicolas (Jean-Pierre Bacri), rovněž v krizi se svou anglickou manželkou Jane (Jane Birkin). Camille se nemá s Nicolasem ráda, ovšem najdou společnou řeč, když zjistí, že oba trpí depresemi. Závěr filmu nabídne celkové řešení zamotaných vztahů.

Příběh by ale nebyl kompletní bez zakomponovaných francouzských písní od Josephine Bakerové počínaje, přes Edith Piaf, Charlese Aznavoura, Clauda Françoise a dalších, které skvěle doplňují dialogy hlavních postav.

Obzvláště vydařená je úvodní scénka, kdy německý generál Von Choltitz odmítá Hitlerův rozkaz zničit Paříž a jeho ústy zpívá Josephine Baker: "J'ai deux amours, mon pays et Paris..."

Film září vtipem vlastním autorské (a manželské) dvojici Jaoui-Bacri, a pro ty, kteří mají rádi francouzské písničky je to jako pohlazení po duši.

Stanice Abesses: výzdoba zdí schodiště

Klikněte myší a posouvejte se tažením v obrázku doleva nebo doprava.

Schodištěm dolů:

Schodištěm nahoru:

Pařížské metro

"On a chanté la Tour Eiffel
Montmartre et puis l'quartier Javel
Paris, c'est grand, c'est beau c'est fou
Mais c'est parce qu'il y a dessous..."
...
Le visage de la Capitale
N'est pas celui d'la rue Pigalle
Ça c'est l'argent, le jeu, l'amour
Mais la vie de tous les jours :
C'est l'monsieur étourdi
Qui s'lève et puis qui crie :
"Bon sang, j'descend ici
Mais attendez, mais attendez ! "
C'est à six heures du soir
A la gare Saint-Lazare La sortie des bureaux MÉTRO ! ..."

Yves Montand popsal pařížské metro ve stejnojmenné písni - úryvek zde nahoře. Říká, že na povrchu je lesk města, jeho sláva. Pod povrchem je ten opravdový každodenní život, který vás nenechá na pochybách, že jste v Paříži.

Pařížské metro je stejné jako všechna ostatní metra. Stanice, vlakové soupravy, spousta lidí... Ale jen na první pohled. Jakmile jste uvnitř a uskutečníte svou první cestu, zjistíte že každá stanice je jiná, začnete si všímat detailů. Liší se od sebe stanice, na různých linkách jezdí různé soupravy, některé klasicky po kolejích, jiné mají gumová kola, někde se dveře otevírají pomocí kovové kličky, jindy tlačítkem nebo automaticky - jak je tomu například na nejnovější lince 14 (kde se navíc nemůže stát, že by cestující spadl do kolejiště, neboť i ve stanici vlak projíždí průhledným tubusem).

Metro má své kouzlo. Prohlížíte si jeho cestující a po odfiltrování nepřehlédnutelných turistů si uvědomíte, že to jsou ti praví Pařížané. Kosmopolitní Pařížané, směsice národností, barev. Jsou povídaví, nikdy ne nepříjemní, a jaksi podvědomě z nich cítíte francouzskou hrdost.

Baví mě pozorovat lidi. Pár mi jich utkvělo v paměti. Nejvýraznější byla dáma vyzrálého věku, která nenastoupila, ale přímo honosně vplula do vagónu. Nádherně oblečená, nalíčená, evidentně mající radost z toho, že ještě může hezky vypadat a... jak jinak, nesmírně hrdá. Když ji někdo pouštěl sednout, suverénně to odmítla a počkala, až se místo uvolnilo samo. Co dalšího dělá atmosféru metra? Jsou to potulní hudebníci, kteří buď přímo procházejí vagóny nebo různě existují v podchodech.

Nejvíc se mi líbí trasy, které vedou nad povrchem a jsou umístěny na viaduktech kopírujících ulice pod nimi. Jmenovitě je to linka číslo 2 z "Nation" na "Porte Dauphine" a číslo 6 z "Nation" na "Charles-de-Gaulle, Etoile". Z dvojky můžete vidět kanál Saint-Martin, Sacré-Coeur a třeba vystoupit na stanici "Abesses", která je má oblíbená. Leží hluboko pod zemí a k východu z ní vede dlouhé, ale opravdu dlouhé točité schodiště... pokud ovšem neminete výtah.

šestka na "Pont de Bir Hakeim"

Šestka se klube na povrch ve stanici "Passy" a vy potom můžete pozorovat Seinu, "Allée des Cygnes" (labutí alej) - na jejímž konci se tyčí menší kopie Sochy svobody a samozřejmě Eiffelovku. Pokud ji chcete navštívit, vystoupíte na stanici "Bir-Hakeim".

Co se stanic týče, mé nejoblíbenější jsou již zmíněná "Abesses" (2), dále "Concorde" (12), "Cité" (4), "Arts et Métiers" (3), Bastille (1) a Louvre-Rivoli (1).

Abesses

Concorde

Cité

Arts et Métiers

Bastille

Louvre-Rivoli
Stanice Abesses sama o sobě krásná není. Zato ovšem stojí ono schodiště, které je vymalováno "výjevy ze života Montmartru" ústící potom k secesnímu návěstí na "Place des Abesses" pro mnoho turistů výchozí bod pro návštěvu Montmartru.

Concorde se může pochlubit svou "abecední" mozaikou (pouze stanice na lince 12). Cité zase zaujme konceptem hloubené stanice ve tvaru tubusu. Arts et Métiers jako by kopíruje ponorku kapitána Nema, na Bastille je mozaikové vyobrazení Velké francouzské revoluce a Louvre-Rivoli vás svou výzdobou navnadí na návštěvu tohoto světoznámého muzea.

Pokud chcete z Paříže vidět hodně, jezděte rozhodně autobusem... ale pokud máte čas, metro vás bude chtít vtáhnout do jiného světa. Jen se nechejte.

Odkaz:
Stanice Abesses, výzdoba schodiště

"Le Mur des Je t'aime"

Zeď zamilovaných, lásky... nebo si ji každý pojmenuje podle sebe. Nachází se na Place des Abesses, na Montmartru - Square Jehan Rictus.

Představte si miniaturní parčík, zapadlý koutek na rušném "Butte de Montmartre". Vynoříte se z metra na stanici "Abesses" a nezamíříte s davem turistů pod Sacré-Coeur. Jen půjdete z metra rovnou za nosem a otevře se vám pohled na zeď, kde najdete 40 metrů čtverečních velkou mozaiku s nápisy "Miluji Tě" ve více než 300 jazycích světa, včetně například hyeroglifů.

"Benátky mají svůj Most vzdechů, Agra svůj Taj Mahal. Přejme si, ať se Paříž, město světel, rozzáří novým klenotem: zdí lásky.
Ve světě poznamenaném násilím, jemuž dominuje individualismus, mají zdi funkci hranic, rozdělují lidi, oddělují národy, chrání nás před druhými. Zeď lásky bude naopak spojnicí mezi lidmi, místem smíření, zrcadlem které odráží poselství míru."

Píše se na oficiálních stránkách zdi.

Chvíli nám hledání trvalo, ale ano, i čeština je zde zastoupena.

Odkazy:
Le mur des je t'aime (ve Fj, Aj)

"Câlins gratuits - Free Hugs" :-*

Mohla by tato akce nepatřit k Francii a Paříži vůbec?

Při procházce pod Eiffelovkou jsme již zdálky viděli skupinky mladých Francouzů a Francouzek, kteří dělali povyk a zastavovali kolemjdoucí. Myslel jsem si nejdřív, že jde o obdobu českých "posledních zvonění", která se dělají před maturitou...

Omyl. Když jsme přišli blíže, slyšel jsem "Câlins gratuits, câlins gratuits! Free hugs, free hugs!" Pak jsme se stali svědky a přímými účastníky onoho veřejného "mazlení zdarma" :o) Koncept spočívá v tom, že se skupinky "mazlících aktivistů" vrhají na kolemjdoucí a objímají je, jen tak, pro radost.

Více už z oficiálních stránek www.calins-gratuits.com :

"Free-hugs je revoluční koncepcí, která se pokouší rozbít bariéry individualismu a morální zábrany prostým soudržným objímáním..."

Tento nápad přišel z Atlanty a Austrálie a rozšířil se hlavně díky serveru youtube.com.
"Založen na předávání pacifistických myšlenek, solidaritě s bližními, postaven na myšlence předávání pozitivních vln vzešlých ze spontánních činů."

Nutno dodat, že ona spontánní akce opravdu předala pozitivní energii a udělala nám dobrou náladu. Možná zavést obdobnou akci i u nás; co říkáte?





Pro inspiraci:

Aix-en-Provence

Město vody - "la ville d'eau" tak se říká malebnému městu asi 25 km severně od Marseille, které si toto označení právem zaslouží. Původně římské lázně "Aqua Sextiae" profitovaly z množství teplých a studených pramenů, které se v okolí Aix nacházely. Některé z nich byly přivedeny až do centra města, nejprve do římských lázní, a od 15. století do dnes pro Aix tak typických fontán, kterých se tady nachází desítky. Nejhezčí jsou podle mého názoru na Cours Mirabeau.

Cours Mirabeau:

Měl jsem tu možnost navštívit Aix během víkendu 16.2. - 17.2.2007, v době, kdy jsem byl na služební cestě v La Gaude, u Nice. Město ve vás napoprvé vyvolá dojem velikosti - pokud se ocitnete hned na hlavní třídě "Cours Mirabeau", ale posléze zjistíte, že centrum města je maličké, velikostí srovnatelné s centrem Brna nebo Bratislavy. Cours Mirabeau je vlastně hlavní tepna města. Jsou tu kavárničky, obhůdky se suvenýry, knihkupectví a hlavní sídla bank. Jsou to taková "Elysejská pole" Aix. Na dolním konci navazuje třída na Place de la Rotonde, se stejnojmennou fontánou.

Fontaine de la Rotonde:

Do Aix bych vlastně ani nezavítal, nebýt mé kamarádky Jarmilky, která zde studovala 2 semestry na Právnické fakultě. Bydlel jsem u ní v jejím malinkém pokojíčku v "Cité Universitaire" - místních kolejích. Nedostatek prostoru byl ovšem kompenzován krásným výhledem na horu, kterou proslavil malíř Paul Cézanne - Saint-Victoire. Mno... a abych se přiznal, má návštěva nebyla jen o památkách a fontánách. V sobotu večer jsme vyrzili pařit. Jelikož je Francie drahá, tak jsme začali už na pokoji s vlastním vínem (je na omylu ten, kdo si myslí, že tohle je typicky český rys, mladí Francouzi dělají totéž). Nevím už sám, jak se jmenovaly podniky ve kterých jsme byli, snad jediný: l'IPN. Obrázek všech byl víceméně stejný: všude narváno, ne zrovna levné vstupné a o pití ani nemluvě.

L'Hôtel de Ville:

Kam v Aix vyrazit třeba na kávu nebo obídek? Padla mi do oka kavárna "Happy Days" na Place Richeleme. Obsluha je milá, káva výborná a je tu přístup wi-fi zdarma, pro ty co jsou daleko od domova ;o)

Jeden víkend v Aix nestačí. Obzvlášť v zimě (i když ta je tady hodně mírná, v době mého pobytu tam bylo 16 stupňů). Nejkrásnější musí být Aix na jaře, když všechno rozkvétá a město se koupá ve jemném slunečním svitu Provence.

Rendez-vous à la prochaine, Aix ;)


Odkazy:
Aix-en-Provence (ve Fj, Aj, Nj a Ij) - stránky města
ZeVisite (ve Fj, Aj) - audio průvodci v mp3 (ke stáhnutí zdarma, mnoho destinací ve F)
Café Happy Days (ve Fj)

Le Marais

Když se řekne Le Marais, okamžitě se vám nabízí několik asociací. Může to být například: židovská čtvrť, náměstí Voges, Picassovo muzeum, Musée Carnavalet... atd. Mně se ihned vybaví slovo tolerance.

Slovo marais znamená bažina. Kdysi to bylo nevábné místo za hradbami města, postupem času se území rozšiřovalo, vysušovalo (od 10. století) a v 16. století už to bylo místo oblíbené šlechtou (Place des Vosges). Usídlila se zde židovská komunita, která tady dnes "kohabituje" s komunitou gayů a lesbiček, pro které je tato čtvrť lákavou lokalitou. Najdete zde velké množství gay kaváren, restaurací, obchodů a vedle toho zde žije "normální" heterosexuální majorita. Nutno dodat, že bez problémů, a to nejen v Marais, ale i v ostatních částech Paříže.

Stojí za to jen tak se potulovat od Beaubourgu (Centre Pompidou) na východě k Náměstí Bastilly na západě a od Náměstí Republiky na severu k Seině na jihu. Nejznámějšími ulicemi jsou "Rue de la Verrerie", "Rue des Franc Bourgeois" a "Rue Vieille du Temple". Za návštěvu stojí Picassovo muzeum, Muzeum Carnavalet a samozřejmě Place des Voges (Vogézské náměstí).

Place des Voges je jediné dochované renesanční náměstí v Paříži, které vás ohromí svou souměrností, barevností fasád a krásným parčíkem uprostřed. Najdete zde i dům, kde žil Victor Hugo.

Marais, to jsou poklidné procházky starými uličkami přes den, piknik přes poledne na Vogézském náměstí a pulzující místo večer v mnoha barech a klubech.



Mapka Le Marais:

Odkazy:
Musée Picasso (ve Fj)
Musée Carnavalet na serveru Paris.fr (ve Fj)
Le Marais (ve Fj i Aj)