Pařížské metro

"On a chanté la Tour Eiffel
Montmartre et puis l'quartier Javel
Paris, c'est grand, c'est beau c'est fou
Mais c'est parce qu'il y a dessous..."
...
Le visage de la Capitale
N'est pas celui d'la rue Pigalle
Ça c'est l'argent, le jeu, l'amour
Mais la vie de tous les jours :
C'est l'monsieur étourdi
Qui s'lève et puis qui crie :
"Bon sang, j'descend ici
Mais attendez, mais attendez ! "
C'est à six heures du soir
A la gare Saint-Lazare La sortie des bureaux MÉTRO ! ..."

Yves Montand popsal pařížské metro ve stejnojmenné písni - úryvek zde nahoře. Říká, že na povrchu je lesk města, jeho sláva. Pod povrchem je ten opravdový každodenní život, který vás nenechá na pochybách, že jste v Paříži.

Pařížské metro je stejné jako všechna ostatní metra. Stanice, vlakové soupravy, spousta lidí... Ale jen na první pohled. Jakmile jste uvnitř a uskutečníte svou první cestu, zjistíte že každá stanice je jiná, začnete si všímat detailů. Liší se od sebe stanice, na různých linkách jezdí různé soupravy, některé klasicky po kolejích, jiné mají gumová kola, někde se dveře otevírají pomocí kovové kličky, jindy tlačítkem nebo automaticky - jak je tomu například na nejnovější lince 14 (kde se navíc nemůže stát, že by cestující spadl do kolejiště, neboť i ve stanici vlak projíždí průhledným tubusem).

Metro má své kouzlo. Prohlížíte si jeho cestující a po odfiltrování nepřehlédnutelných turistů si uvědomíte, že to jsou ti praví Pařížané. Kosmopolitní Pařížané, směsice národností, barev. Jsou povídaví, nikdy ne nepříjemní, a jaksi podvědomě z nich cítíte francouzskou hrdost.

Baví mě pozorovat lidi. Pár mi jich utkvělo v paměti. Nejvýraznější byla dáma vyzrálého věku, která nenastoupila, ale přímo honosně vplula do vagónu. Nádherně oblečená, nalíčená, evidentně mající radost z toho, že ještě může hezky vypadat a... jak jinak, nesmírně hrdá. Když ji někdo pouštěl sednout, suverénně to odmítla a počkala, až se místo uvolnilo samo. Co dalšího dělá atmosféru metra? Jsou to potulní hudebníci, kteří buď přímo procházejí vagóny nebo různě existují v podchodech.

Nejvíc se mi líbí trasy, které vedou nad povrchem a jsou umístěny na viaduktech kopírujících ulice pod nimi. Jmenovitě je to linka číslo 2 z "Nation" na "Porte Dauphine" a číslo 6 z "Nation" na "Charles-de-Gaulle, Etoile". Z dvojky můžete vidět kanál Saint-Martin, Sacré-Coeur a třeba vystoupit na stanici "Abesses", která je má oblíbená. Leží hluboko pod zemí a k východu z ní vede dlouhé, ale opravdu dlouhé točité schodiště... pokud ovšem neminete výtah.

šestka na "Pont de Bir Hakeim"

Šestka se klube na povrch ve stanici "Passy" a vy potom můžete pozorovat Seinu, "Allée des Cygnes" (labutí alej) - na jejímž konci se tyčí menší kopie Sochy svobody a samozřejmě Eiffelovku. Pokud ji chcete navštívit, vystoupíte na stanici "Bir-Hakeim".

Co se stanic týče, mé nejoblíbenější jsou již zmíněná "Abesses" (2), dále "Concorde" (12), "Cité" (4), "Arts et Métiers" (3), Bastille (1) a Louvre-Rivoli (1).

Abesses

Concorde

Cité

Arts et Métiers

Bastille

Louvre-Rivoli
Stanice Abesses sama o sobě krásná není. Zato ovšem stojí ono schodiště, které je vymalováno "výjevy ze života Montmartru" ústící potom k secesnímu návěstí na "Place des Abesses" pro mnoho turistů výchozí bod pro návštěvu Montmartru.

Concorde se může pochlubit svou "abecední" mozaikou (pouze stanice na lince 12). Cité zase zaujme konceptem hloubené stanice ve tvaru tubusu. Arts et Métiers jako by kopíruje ponorku kapitána Nema, na Bastille je mozaikové vyobrazení Velké francouzské revoluce a Louvre-Rivoli vás svou výzdobou navnadí na návštěvu tohoto světoznámého muzea.

Pokud chcete z Paříže vidět hodně, jezděte rozhodně autobusem... ale pokud máte čas, metro vás bude chtít vtáhnout do jiného světa. Jen se nechejte.

Odkaz:
Stanice Abesses, výzdoba schodiště

"Le Mur des Je t'aime"

Zeď zamilovaných, lásky... nebo si ji každý pojmenuje podle sebe. Nachází se na Place des Abesses, na Montmartru - Square Jehan Rictus.

Představte si miniaturní parčík, zapadlý koutek na rušném "Butte de Montmartre". Vynoříte se z metra na stanici "Abesses" a nezamíříte s davem turistů pod Sacré-Coeur. Jen půjdete z metra rovnou za nosem a otevře se vám pohled na zeď, kde najdete 40 metrů čtverečních velkou mozaiku s nápisy "Miluji Tě" ve více než 300 jazycích světa, včetně například hyeroglifů.

"Benátky mají svůj Most vzdechů, Agra svůj Taj Mahal. Přejme si, ať se Paříž, město světel, rozzáří novým klenotem: zdí lásky.
Ve světě poznamenaném násilím, jemuž dominuje individualismus, mají zdi funkci hranic, rozdělují lidi, oddělují národy, chrání nás před druhými. Zeď lásky bude naopak spojnicí mezi lidmi, místem smíření, zrcadlem které odráží poselství míru."

Píše se na oficiálních stránkách zdi.

Chvíli nám hledání trvalo, ale ano, i čeština je zde zastoupena.

Odkazy:
Le mur des je t'aime (ve Fj, Aj)

"Câlins gratuits - Free Hugs" :-*

Mohla by tato akce nepatřit k Francii a Paříži vůbec?

Při procházce pod Eiffelovkou jsme již zdálky viděli skupinky mladých Francouzů a Francouzek, kteří dělali povyk a zastavovali kolemjdoucí. Myslel jsem si nejdřív, že jde o obdobu českých "posledních zvonění", která se dělají před maturitou...

Omyl. Když jsme přišli blíže, slyšel jsem "Câlins gratuits, câlins gratuits! Free hugs, free hugs!" Pak jsme se stali svědky a přímými účastníky onoho veřejného "mazlení zdarma" :o) Koncept spočívá v tom, že se skupinky "mazlících aktivistů" vrhají na kolemjdoucí a objímají je, jen tak, pro radost.

Více už z oficiálních stránek www.calins-gratuits.com :

"Free-hugs je revoluční koncepcí, která se pokouší rozbít bariéry individualismu a morální zábrany prostým soudržným objímáním..."

Tento nápad přišel z Atlanty a Austrálie a rozšířil se hlavně díky serveru youtube.com.
"Založen na předávání pacifistických myšlenek, solidaritě s bližními, postaven na myšlence předávání pozitivních vln vzešlých ze spontánních činů."

Nutno dodat, že ona spontánní akce opravdu předala pozitivní energii a udělala nám dobrou náladu. Možná zavést obdobnou akci i u nás; co říkáte?





Pro inspiraci:

Aix-en-Provence

Město vody - "la ville d'eau" tak se říká malebnému městu asi 25 km severně od Marseille, které si toto označení právem zaslouží. Původně římské lázně "Aqua Sextiae" profitovaly z množství teplých a studených pramenů, které se v okolí Aix nacházely. Některé z nich byly přivedeny až do centra města, nejprve do římských lázní, a od 15. století do dnes pro Aix tak typických fontán, kterých se tady nachází desítky. Nejhezčí jsou podle mého názoru na Cours Mirabeau.

Cours Mirabeau:

Měl jsem tu možnost navštívit Aix během víkendu 16.2. - 17.2.2007, v době, kdy jsem byl na služební cestě v La Gaude, u Nice. Město ve vás napoprvé vyvolá dojem velikosti - pokud se ocitnete hned na hlavní třídě "Cours Mirabeau", ale posléze zjistíte, že centrum města je maličké, velikostí srovnatelné s centrem Brna nebo Bratislavy. Cours Mirabeau je vlastně hlavní tepna města. Jsou tu kavárničky, obhůdky se suvenýry, knihkupectví a hlavní sídla bank. Jsou to taková "Elysejská pole" Aix. Na dolním konci navazuje třída na Place de la Rotonde, se stejnojmennou fontánou.

Fontaine de la Rotonde:

Do Aix bych vlastně ani nezavítal, nebýt mé kamarádky Jarmilky, která zde studovala 2 semestry na Právnické fakultě. Bydlel jsem u ní v jejím malinkém pokojíčku v "Cité Universitaire" - místních kolejích. Nedostatek prostoru byl ovšem kompenzován krásným výhledem na horu, kterou proslavil malíř Paul Cézanne - Saint-Victoire. Mno... a abych se přiznal, má návštěva nebyla jen o památkách a fontánách. V sobotu večer jsme vyrzili pařit. Jelikož je Francie drahá, tak jsme začali už na pokoji s vlastním vínem (je na omylu ten, kdo si myslí, že tohle je typicky český rys, mladí Francouzi dělají totéž). Nevím už sám, jak se jmenovaly podniky ve kterých jsme byli, snad jediný: l'IPN. Obrázek všech byl víceméně stejný: všude narváno, ne zrovna levné vstupné a o pití ani nemluvě.

L'Hôtel de Ville:

Kam v Aix vyrazit třeba na kávu nebo obídek? Padla mi do oka kavárna "Happy Days" na Place Richeleme. Obsluha je milá, káva výborná a je tu přístup wi-fi zdarma, pro ty co jsou daleko od domova ;o)

Jeden víkend v Aix nestačí. Obzvlášť v zimě (i když ta je tady hodně mírná, v době mého pobytu tam bylo 16 stupňů). Nejkrásnější musí být Aix na jaře, když všechno rozkvétá a město se koupá ve jemném slunečním svitu Provence.

Rendez-vous à la prochaine, Aix ;)


Odkazy:
Aix-en-Provence (ve Fj, Aj, Nj a Ij) - stránky města
ZeVisite (ve Fj, Aj) - audio průvodci v mp3 (ke stáhnutí zdarma, mnoho destinací ve F)
Café Happy Days (ve Fj)

Le Marais

Když se řekne Le Marais, okamžitě se vám nabízí několik asociací. Může to být například: židovská čtvrť, náměstí Voges, Picassovo muzeum, Musée Carnavalet... atd. Mně se ihned vybaví slovo tolerance.

Slovo marais znamená bažina. Kdysi to bylo nevábné místo za hradbami města, postupem času se území rozšiřovalo, vysušovalo (od 10. století) a v 16. století už to bylo místo oblíbené šlechtou (Place des Vosges). Usídlila se zde židovská komunita, která tady dnes "kohabituje" s komunitou gayů a lesbiček, pro které je tato čtvrť lákavou lokalitou. Najdete zde velké množství gay kaváren, restaurací, obchodů a vedle toho zde žije "normální" heterosexuální majorita. Nutno dodat, že bez problémů, a to nejen v Marais, ale i v ostatních částech Paříže.

Stojí za to jen tak se potulovat od Beaubourgu (Centre Pompidou) na východě k Náměstí Bastilly na západě a od Náměstí Republiky na severu k Seině na jihu. Nejznámějšími ulicemi jsou "Rue de la Verrerie", "Rue des Franc Bourgeois" a "Rue Vieille du Temple". Za návštěvu stojí Picassovo muzeum, Muzeum Carnavalet a samozřejmě Place des Voges (Vogézské náměstí).

Place des Voges je jediné dochované renesanční náměstí v Paříži, které vás ohromí svou souměrností, barevností fasád a krásným parčíkem uprostřed. Najdete zde i dům, kde žil Victor Hugo.

Marais, to jsou poklidné procházky starými uličkami přes den, piknik přes poledne na Vogézském náměstí a pulzující místo večer v mnoha barech a klubech.



Mapka Le Marais:

Odkazy:
Musée Picasso (ve Fj)
Musée Carnavalet na serveru Paris.fr (ve Fj)
Le Marais (ve Fj i Aj)

Buttes-Chaumont

K Paříži neodmyslitelně patří zeleň, všudypřítomná buď v podobě stromů lemující bulváry a avenue nebo větších či menších ploch parčíků, zahrad, parků... Jedním z mých oblíbených je park na severu Paříže, ve čtvrti Ménillmontant.

Je zajímavý tím, že vznikl rekultivací bývalého lomu v roce 1867, podle projektu tehdejšího architekta barona Haussmana. Název vznikl odvozením z původního "Mont chauve" - Lysá hora přehozením na "Chauve Mont" a od toho je už jen kousíček k "Chaumont". Je to příjemný park, třetí největší po Tuilerijské zahradě a Parc de la Vilette, vhodný pro piknik, romantickou procházku k Sibylině svatyni na skále nad jezírkem nebo pro nadšence jogingu.
Pro mě má tento park ještě jednu spojitost. A to sice s filmem "On connaît la chanson" kdy Agnès Jaoui vede jakési turistické skupinky po tematických okruzích a jedním z nich jsou právě parky. Jedna scéna se odehrává právě v altánku Sibyly a na mostě sebevrahů (Pont des suicidés).

Nějak mě to sem pokaždé táhne, a pokud mám při odjezdu z Paříže víc času, tak ho přijedu strávit sem. Leží na stanici "Buttes-Chaumont" linka metra 7bis (přestup ze 7 na Louis-Blanc).


Odkazy:
Parc des Buttes-Chaumont na serveru Paris.fr (ve FJ)

Café des Deux Moulins

Jedním z mých oblíbených filmů - a pokud by se bral počet jeho zhlédnutí za měřítko oblíbenosti tak asi nejoblíbenějším - je "Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain" nebo-li v češtině "Amélie z Montmartru".
Film je z roku 2001 a od té doby, co jsem ho viděl jsem se pokoušel hledat místa, kde se film točil. Opravdu existují. Krom kanálu Saint-Martin, který je jako stvořený pro procházky, existuje i zelinářství pana Colignona a samozřejmě kavárna "U dvou mlýnů".

Tu jsem poprvé navštívil až v roce 2005. Nachází se na Rue Lepic číslo 15, jen kousek od stanice metra "Blanche" a tedy Moulin Rouge. Jistě, je to podnik, který je do jisté míry protěžován svou popularitou z filmu, ale přece jen už pominula ta hlavní vlna šílenství kolem a dnes je to spíše běžný "café-bar", kde si člověk může sednout na skleničku našeho oblíbeného vína "Côtes du Rhône" (nejlépe ročník 2003 nebo 2005) nebo na večeři. Najde se pár turistů, kteří mají potřebu si vše fotit, na stranu druhou se tu scházejí místní štamgasti - různé místní postavičky včetně "drague queens" a podobně. Sedí na baru, kouří a nedopalky típají na zem pod bar.

Je zde příjemné posezení, jen tak si dát "apéro", dobré jídlo a vínko. Jídelníček není nikterak bohatý, ale hovězí tu mají vynikající, doporučuju taky tatarák a jako dezert samozřejmě "Crème brûlée" zapečený vanilkový dezert (ano Amélie ráda rozbíjí krustičku crèmu brûlée špičkou lžičky) :-)

Já a můj přítel jsme v této kavárně letos byli třikrát, poprvé v únoru. Padli jsme si do oka s místním číšníkem - Danielem. Byl příjemný, profesionální a přátelský. Po druhé jsme ho viděli za 2 měsíce, v dubnu, a nevěřili jsme, že nás poznal. A bylo to jako bysme tam byli včera. Dokonce věděl, jakou pijeme značku vína. V květnu jsme už šli najisto a to jsme si dali sklínku i s ním, slavil narozeniny. Jsem si jistý, že až tam v říjnu opět pojedeme, určitě se s ním zase potkáme. Tyto malé detaily ještě pomáhají umocnit dojem, že do Paříže doopravdy patříte a že jste vlastně nikdy neodjeli.

Café des Deux Moulins - vřele doporučuju. Jo, a épicerie pana Colignona se nachází nedaleko v Rue des Trois Frères ;o)

Odkazy:
Café des Deux moulins (ve Fj)

"La ville lumière" - Město světel

V Paříži a vůbec ve Francii jsem poprvé byl v roce 1998, tehdy jsem mluvil plynně německy... a to bylo tak všechno.. takže jsem přijel jazykově naprosto nevybaven a rovnou jsem dostal "pecku mezi oči". Tahle země mě dostala a to takovým způsobem, že jsem se začal učit francouzsky a v podstatě od té doby nedám na nic francouzského dopustit (s jistou mírou nadsázky, samozřejmě), francouzsky řečeno, bylo to takový "coup de foudre" - láska na první pohled.

Vrátil jsem se ještě v roce 2000, to jsem měl za sebou první rok francouzštiny na gymnáziu a teprve jsem se osměloval mluvit, což ovšem Francouzi oceňují - živý zájem o jejich jazyk a kulturu. Od té doby jezdím do Francie víceméně s maximálně roční přestávkou a je to můj druhý domov - jak řekl Thomas Jefferson: "Každý člověk má dva domovy - ten svůj a Francii.") já bych ještě doplnil spolu s Josephine Bakerovou: "J'ai deux amours, mon pays et Paris..."

O Paříži se říká, že je to město světel. A je to pravda. Stačí se po setmění ocitnout na jakémkoliv místě, nejlépe vyvýšeném, a můžeme pozorovat tisíce světel, ať už těch honosných opírajících své paprsky o významné stavby nebo "obyčejných" světel domovů, dopravních prostředků nebo vykřičených neonů bulváru Rochechouart, kam člověka lákají do nejrůznějších sex shopů, bordelů a nebo přinejmenším kabertů.

A Montmartre? Když už byla řeč o Boulevardu Rochechouart, jen kousek od něj je Place Blanche a neméně slavný, jeden z posledních zdejších mlýnů a to rovnou červený: Moulin Rouge. Ale o tom až nekdy později. Právě jsem prozradil jedno z mých oblíbených míst: Montmarte - elegantní i vulgární zároveň, hrubý i něžný, špinavý i krásný... takových přívlastků by se dala najít celá spousta, ale přese všechno je to místo především kouzelné.
I když to dávno není vesnice kdesi na kopci severně od Paříže, ale její právoplatná čtvrť, a vy se ocitáte v chaosu turistů, černochů prodávajících suvenýry a spěchajících lidí všech barev pletí, národností a jazyků, i přesto - když pořádně napnete uši - uslyšíte starý flašinet, který vás vrátí do doby vyhlášených kabaretů, potulných umělců, do doby, kdy Paříž byla úplně jiná, ale stejná zároveň. Protože genius loci je pořád tentýž.

Dalším neméně krásným místem jako stvořeným pro pozorování nočního města je ona slavná Eiffelova věž. Doporučuji vystoupat na ní v době šírání, kdy se pokocháte jak denním a než dorazíte na vrchol tak i nočním rozhledem.

A jeden z večerů bych doporučil skončit na některé z lodí plavebních společností jako jsou "Bateaux-Mouches" nebo "Bateaux Parisiens" ze kterých se vám naskytne pohled na město kolem řeky. I když je to strašně "turistické", alespoň jednou takovouto vyhlídkovou plavbu doporučuju.

Noční Paříž, to nejde popsat slovy. To se musí vidět, zažít.

Paris ville-lumière na youtube:

Menu du jour

"Menu du jour" aneb menu dne, je neoddělitelnou součástí každé kavárny nebo baru, kde máte možnost si vybrat z aktuální nabídky.

První příspěvek je proto také takové "MdJ". Co vlastně tento blog bude nabízet? Zcela určitě bude přinášet osobní, pocitově zabarvené informace o místech, která mám rád, která bych rád navštívil a to nejen v mé oblíbené "Douce France", také zážitky, informace, možná rady, tipy...
On verra.

Bienvenue chez moi ;o)